Vývoj konfliktu

Konflikt v Izraeli a Palestině mě nikdy nijak zvlášť nezajímal. Nic by se nezměnilo, kdybych se v zemi sám na rok neocitl a nestal se součástí živé a tvořící se historie. Nikde jinde jsem nezažil schovávání se do krytů před raketami. Nikde jinde jsem neviděl tolik věcí, kterým jsem nerozuměl. Najednou jsem stál u osm metrů vysoké zdi, procházel checkpointem a slýchal neuvěřitelné příhody o osadnících. Kdo to sakra je? Jaká dohoda z Oslo? Co je to ta intifáda a zelená linie? Všechno to podněcovalo moji zvědavost. Chtěl jsem aspoň trochu porozumět.

Navštívil jsem desítky míst na Západním břehu včetně uprchlických táborů, zažil snad stovky někdy i dost únavných diskuzí s Palestinci a Izraelci, zkoukl jsem dokumenty, přečetl články a knihy. Mockrát jsem pak od známých dostal otázku, jak to v tom Izraeli vlastně bylo a co bude. Ha. Překvapivě to není úplně jednoduché, ale zkusil jsem to shrnout v následujícím přehledu vývoje od biblických časů po vojenskou operaci v Gaze v létě 2014. Není to žádná akademická práce, spíš styl výpisků na test z dějepisu. Hlavním zdrojem byla kniha Marka Čejky Izrael a Palestina, kterou vřele doporučuji. Pokud neuvádím jinak, data pochází z ní. Někde jsem se ale samozřejmě mohl upsat nebo splést. Pokud se vám to nechce procházet celé, na konci je jednostránkové shrnutívýhled.

Pozn.

1) Pod pojmem Palestinec se rozumí obyvatel arabského původu ze Západního břehu nebo Pásma Gazy, které společně utváří Palestinu, jak ji chápeme dnes. Pokud v textu píšu o Izraelcích, mám na mysli židovské obyvatele státu Izrael (v Izraeli žijí i lidé arabského původu, kteří se označují jako “izraelští Arabové”).

2) Nezaměňovat radikální židovské osadníky ze Západního břehu s ortodoxními a ultraordoxními Židy žijícími v Izraeli, kteří jsou vesměs mírumilovní.

3) Pro zjednodušení jsem příliš nerozebíral vnitropolitickou situaci v Izraeli, která je pro vývoj konfliktu také významná. Základní dělení pravice X levice se v Izraeli neláme na ekonomických otázkách, ale právě na přístupu k izraelsko-palestinského konfliktu. Levice je obecně více nakloněná kompromisům s Palestinci než pravice. Docházelo ale i k různým výjimkám – výstavba osad na okupovaných územích začala za levicové vlády, osadníky z Gazy naopak stáhl pravicový premiér Šaron. Aktuální Netanyahuova vláda je pravicová.

Hlavní milníky historického vývoje

Biblický Izrael, diaspora a nadvláda různých říší nad Palestinou
  • Asi od 13. století p.n.l. Židé žili na území, kde leží dnešní Izraele. Podle Bible jim tuto zem příslibil Bůh. Biblický židovský stát Izrael byl často pod nadvládou jiných říší (Asyřané, Peršané, Babylóňané, Řekové, Římané).

  • 66 – 73 n.l.: Židé se vzbouřili proti římské nadvládě. Povstání však Římané potlačili a zničili Jeruzalém včetně posvátného chrámu. Název území byl změněn na Sýrie-Palestina. Mnoho Židů bylo vypuzeno. Začalo dlouhé období exilu v diaspoře. Malá část Židů na území Palestiny zůstala.

  • Od té doby až do konce první světové války se v Palestině střídají různé říše (Byzantská říše, Arabský kalifát, Křižáci, Mameluci, Osmanská říše, aj.). Jedná se o důležitou křižovatku tří kontinentů a každý ji chce ovládat.

Pro přehled říší, které se na Blízkém východě nacházely, viz video:

Antisemitismus v Evropě, britský mandát a židovské přistěhovalectví
  • 1920 – 1948: po první světové válce připadlo území Palestiny Britům, a proto hovoříme o britském mandátu. Britové to s diplomatickým umem hráli na obě strany (např. Sykes-Picotova dohoda). V časech míru se jim hodilo podporovat spíš Židy, v krizích naopak Araby.

  • Mezitím v Evropě: Ke konci 19. století rostl nacionalismus a s ním antisemitismus. Židé jsou najednou se svou odlišností a bez vlastního státu ještě o něco víc na oku. Zrodil se také sionismus – židovský nacionalismus spojený s touhou po vlastním státu na území historického Izraele. Tyto tendence ještě nabyly na síle s protižidovskými aférami jako byla ta Dreyfusova. Ve smyslu: “Když se tohle děje v civilizované zemi jako je Francie, jak to může dopadnout v případě nějakého maniaka?”

  • Sionismus se reálně projevil přistěhovaleckými vlnami („alija“) evropských Židů do Palestiny. Nevrací se ale do země nikoho. Před začátkem přistěhovalectví v roce 1880 v Palestině žilo 470 000 Arabů (95%) a 24 000 Židů (5%). Malá část Židů, která se nerozprchla do diaspory, žila s Araby relativně v míru. Byli na tom určitě lépe než jejich kolegové v Evropě. První dvě alije se uskutečnili před první světovou válkou a přijelo s nimi asi 75 000 lidí.

  • Po konci první světové války (1918), vzniku národních států a postupném nástupu Hitlera k moci, antisemitismus v Evropě ještě zesílil a s ním i přistěhovalecké vlny, která našly oporu i v Balfourově deklaraciMasivní přistěhovalectví postupně přineslo růst nepokojů v Palestině. Nejednalo se jen o židovskou imigraci, na území se stěhovalo i množství Arabů z okolních zemí, pravděpobně za prací. Soužití Židů a Arabů začalo být problematické. Na obou stranách narostl extremismus. Britská správa proto i přes hrozivou situaci v Evropě radikálně omezila židovskou imigraci do Palestiny.

  • Těsně před druhou světovou válkou tvořili Židé v Palestině 30 % obyvatelstva (467 000) a Arabové něco přes 60%, zbytek představovali křesťané a jiná náboženství. Židé získali i půdu, kterou od Arabů vykoupili.

Britský mandát Palestina

Britský mandát Palestina, 1920-1948

Plán OSN na rozdělení Palestiny, vznik Izraele a válka o nezávislost
  • Po druhé světové válce a šesti miliónech mrtvých v holocaustu Židé jasně říkají, že pro svou bezpečnost potřebují vlastní stát. V roce 1947 Britové oznámili, že se z Palestiny stáhnou a mandát předají OSN. Ve Valném shromáždění byl schválen plán rozdělení území na židovský a arabský stát. Židé tak získali mezinárodní legitimitu k vytvoření státu, palestinští Arabové i okolní arabské státy ale dali najevo, že to nepřipustí.

  • Napětí vyústilo v boje. Při nich byli mimo jiné židovskými extrémisty vyvražděni civilisté v arabské vesnici Dejr Jásir kousek od Jeruzaléma. Zvěsti o masakru se začaly mezi Araby rychle šířit a sta tisíce z nich prchly ze svých domů, aby se něčeho podobného uchránily. Tím se zrodil problém palestinských uprchlíků, kteří se usadili na územího dnešního Západního břehu, Pásma Gazy i v okolních arabských státech.

  • 14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu, vyhlásil Izrael nezávislost. Okolní arabské státy ji ale nerespektovaly, a tak vypukla válka. Židé v ní nakonec zvítězili. Pod dohledem OSN byla v roce 1949 stanovena tzv. zelená linie příměří (vytyčení území).

  • Plán OSN nebyl dodržen. Židé získali větší území, než jim plán přisuzoval a stát Arabů v Palestině nevznikl vůbec. Území, která měla být jeho součástí si k sobě připojily Izrael (zejména Galilej a část Negevu), Egypt (pásmo Gazy) a Jordánsko (Západní břeh). Okolní arabské státy tedy upřednostnily své vlastní mocenské zájmy před vytvořením státu palestinských Arabů.

Srovnání rozdělení Palestiny podle plánu OSN se skutečností po skončení války v roce 1948

Srovnání rozdělení Palestiny podle plánu OSN se skutečností po skončení války v roce 1948, zdroj: www.vox.com/a/maps-explain-the-middle-east

Války Izraele s arabskými státy, okupace Západního břehu a Gazy, výstavba židovských osad a palestinský terorismus
  • Po vzniku Izraele pokračovaly přistěhovalecké vlny Židů z různých koutů světa. Okolní arabské státy nebyly z existence Izraele nadšení. Různé bojůvky v roce 1967 vyeskalovaly v tzv. Šestidenní válku. Izrael v ní porazil spojené vojsko Jordánska, Egypta, Libanonu a Sýrie a zabral území Gazy, Západního břehu, Golanských výšin a Sinaje.

  • Začala etapa budování „velkého“ Izraele rozšířeného o území dobytá touto válkou. Právě ta se stala středobodem izraelsko-palestinského konfliktu a jsou jimi dodnes (Golanské výšiny a Sinaj nebyly před rokem 1948 částí mandátu Palestina, a tak se nestaly předmětem izraelsko-palestinského sporu, ale bilaterálních jednání Izraele s Egyptem a Sýrií. Sinaj byl Egyptu později vrácen)

  • Důsledkem Šestidenní války žijí palestinští Arabové na okupovaných územích pod každodenním vojenským a později i civilním dohledem. Tehdy také vzniká fenomén židovských osadníků – tedy lidí židovského původu, kteří staví města na okupovaných územích a stěhují se do nich.

  • Izrael výstavbou osad porušuje ženevskou konvenci v tom, že vítěz války nesmí osídlovat dobyté území vlastním civilním obyvatelstvem a provádět trvalé změny, které jsou v neprospěch původního obyvatelstva. Palestincům se kvůli této výstavbě například komplikuje přístup k vodním zdrojům nebo úrodné půdě.

  • Část osadníků jsou extrémisté, kteří věří, že na Západní břeh mají historický nárok, protože jim území přislíbil bůh. Argumentují tisíce let starou historií a něktěří se nezdráhají páchat ty nejhorší teroristické činy, aby se zbavili “bezvěrců” (Západní břeh pro Židy představuje historická území Judeje a Samaří, která mají podle Bible obrovský význam v jejich historii).

  • V 60.letech v Palestině vznikly nejrůznější civilní i militantní organizace jako Organizace pro osvobození Palestiny s podsložkou Fatah (pozdější lídr Jásir Arafat), dále např. LFOP nebo Černé září. V 70. letech páchaly teroristické činy ve světě (vražda izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově, únosy letadel).

  • 1973 Jom-Kippurská válka. Překvapivý útok okolních arabských států, který Izrael odrazil.

  • 1979 Dohoda z Camp Davidu. Mírová smlouva Izraele s Egyptem, která zahrnuje i navrácení Sinaje.

  • 1982 invaze Izraele do Libanonu kvůli působení různých islámských militantních skupin v blízkosti izraelského území (mj. Hizballáh). Tehdy došlo také k masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla, kterému izraelská armáda nečinně přihlížela. Podívejte se na skvělý film Valčík s Bašírem!

Srovnání proměny izraelského území z roku 1949 (zelená linie) a 1967

Srovnání proměny izraelského území z roku 1949 (zelená linie) a 1967 (území dobytá v Šestidenní válce, která určují dnešní hranice). Úplně vpravo je potom rozdělení správy Západního břehu po dohodách z Oslo II (1995). Zdroj: http://www.vox.com/a/maps-explain-the-middle-east

První intifáda, dohody z Oslo a vražda izraelského premiéra Rabina

  • V 80. letech pokračoval příliv osadníků do Palestiny. Vzrostl vliv radikálů na obou stranách. Objevily se incidenty jako zabití několika Palestinců izraelskou armádu kvůli podezření z terorismu.

  • Vzrůstající napětí vyvrcholilo první intifádou (arab. povstání). Palestinci vrhali kameny, Molotovovy koktejly, používali lehké zbraně. Izrael nebyl na situaci připraven a zareagoval tvrdě. Raněných bylo mnoho na obou stranách, mrtví ve většině na té Palestinské.

  • První intifáda trvala cca od roku 1987 do 1993 po podepsání dohod z Osla. Intifáda přispěla k upevnění palestinské národní identity. Palestinci přestali být závislí na aktivitách okolních států a sami začali výrazně ovlivňovat svoji situaci.

  • Na rétorice protiizraelského teroru a národního uvědomění se v té době zformovala nová extrémní hnutí – Hamás a Palestinský islámský džihád. OOP s Fataham se naopak umírňují.

  • V roce 1988 OOP v exilu jednostranně vyhlásilo stát Palestina na území Západního břehu a pásma Gazy (v době vyhlášení nad nimi nemělo OOP žádnou kontrolu). Postupně jej potom uznala většina členských států OSN.

  • Probíhala mírová jednání za účasti mezinárodních mediátorů. Relativním průlomem byly smlouvy z Osla (1993), které obsahovaly mj. pasáže o uznání práva Izraele na existenci v míru a bezpečí a o uznání Arafatovi OOP jako zástupce palestinského lidu. Rovněž měla vzniknout palestinská národní správa, která Palestinců dávala větší autonomii.

  • Přechodná dohoda (tzv Oslo II. z roku 1995) rozdělila Západní břeh do tří zón. Města v zóně A (3,5 % Západního břehu) jako např Ramalláh, Betlém, Nablus nebo Jenin získala samostatnost a přidala se tak ke Gaza a Jerichu, kterým připadla autonomie už první smlouvou z Osla. V zóně B zůstala izraelská vojenská správa (26% Západního břehu), v zóně C si Izraelci ponechali dohled nad vojenskou i civilní složkou (70 % Západního břehu).

  • Smlouvy z Osla přinesly oživení mírového procesu. K zmrazení došlo v roce 1995, kdy židovský atentátník z řad extrémní pravice zavraždil ministerského předsedu Jichaka Rabina, který dohody za Izrael vyjednal. Rabin byl v očích extrémní pravice ochoten k příliš velkým kompromisům s Arafatem zastupujícím Palestince.

Rozdělení Západního břehu do zón podle dohod z Osla

Rozdělení Západního břehu do zón podle dohod z Osla

Druhá intifáda, výstavba bezpečností zdi a stažení osadníků z Gazy
  • Mírový proces se po Rabinově vraždě zpomalil, pokračovala výstavba osad a propadla se palestinská ekonomika. Životní úroveň klesla o 30 % a nezaměstnanost stoupla na některých místech hlavně v Gaze až na 50 %. To opět vedlo k palestinské frustraci a vypuknutí spirály násilí

  • Nepokoje se zvrátily v Druhou intifádu (2000 – 2005), která byla mnohem krvelačnější než ta první. Palestinci už totiž nepoužívali jen kameny a lehké zbraně, ale i jednoduché rakety Kasám, miny a sebevražedné atentátníky v ulicích, autobusech nebo diskotékách Jeruzaléma i Tel Avivu. Nejbrutálnější násilnosti organizovala radíkální hnutí Hamás a Palestinský islámský džihád.

  • Přitrdily i izraelské vojenské operace. Armáda používala na odstřelování palestinských cílů těžkou techniku včetně bojových vrtulníků. Na činy teroristů ve velkém dopláceli i palestinští civilisté. Platil například i dlouhodobý zákaz vycházení.

Rozdíl v hranicích Západního břehu podle zelené linie příměří z roku 1949 a skutečnou výstavbou separační bariéry, která zelenou linii výrazně přesahuje

Rozdíl v hranicích Západního břehu podle zelené linie příměří z roku 1949 a skutečnou výstavbou separační bariéry, která zelenou linii výrazně přesahuje

  • V reakci na palestinské teroristické činy zahájil v roce 2002 Izrael výstavbu bezpečností (nebo separační) bariéry, která má ohradit celý Západní břeh stejně jako tomu už delší dobu bylo v případě Gazy. Jedná se většinou o ploty, částečně o betonovou zeď.

  • Izrael výstavbou porušuje mezinárodní právo, bariéra na mnoha místech odděluje palestinské rodiny a omezuje volný pohyb. Její vytyčení ubírá Západnímu břehu další území ve prospěch Izraele, nerespektuje totiž hranice zelené linie z roku 1949 ale zasahuje výrazně do nitra Západního břehu a připojuje některé tamní židovské osady k Izraeli. Nicméně díky bariéře výrazně ubylo teroristických činů.

  • V roce 2004 zemřel Jásir Arafat. Palestinským prezidentem byl v roce 2005 zvolen Mahmúd Abbás.

  • Roku 2005 izraelský premiér Šaron jednostranně stáhl 7000 židovských osadníků z Gazy. Jedná se o pragmatický krok. Osadníci v Gaze byly v pohledu většiny izraelské společnosti pouze břemenem, které přispívalo k vyhrocování konfliktu. Výstavba osad na Západním břehu pokračovala dál.

Video o židovských osadách (Pochází ze sekce nových médií Al Jazeera. Podle mě informace sedí s ostatními zdroji.)

Ovládnutí Gazy Hamásem, odstřelování Izraele a vojenské operace
  • v roce 2006 se konaly volby do parlamentu v Palestině, ve kterých překvapivě zvítězil radikální Hamás nad umírněnějším Fatahem. Nejvíce se tím vyhrotila situace v pásmu Gazy, kde se Hamás ujal vlády, zbavil se svých oponentů z Fatahu a zintenzivnil odstřelování izraelských sídel v okolí pásma Gazy raketami Kasám. Jsou sice primitivní, ale z psychologického hlediska mají rakety na život Izraelců zejména na jihu země neblahý vliv.

  • V Palestině tedy existuje jakési dvojvládí – Gazu řídí Hamás, na Západním břehu vládne Fatah prezidenta Abbáse. Hamásem ovládané pásmo Gazy se zradikalizovalo. Izrael zareagoval blokádou, která zase zhoršuje úroveň běžných lidí v Gaze. Mnoho z nich pak bohužel vidí Hamás jako jediného spasitele, který je schopen se současným stavem něco udělat.

  • Od té doby, co se Hamás ujal vlády, se přibližně jednou za dva roky situace vyhrotí, což vede k izraelské vojenské operaci v Gaze a intenzivnímu ostřelování Izraele raketami. Naposledy se tak stalo v létě 2014 při operaci “Ochranné ostří”, kterou jsem v Izraeli prožíval celou dobu na vlastní kůži. Trpí civilisté na obou stranách, ale mnohem víc ti v Gaze. Izrael má totiž vysoce účinný protiraketový systém k ochraně svých obyvatel, Hamás naopak často civilisty používá jako živé štíty…

Shrnutí

Židé žili na území dnešního Izraele historicky cca od 13. století p.n.l, a to často pod nadvládou jiných říší. Okolo roku 60 n.l. se vzbouřili proti římské nadvládě, ale byli poraženi a většina z nich vyhnána do exilu – diaspory.

Se vzrůstajícím nacionalismem a antisemitismem v Evropě se Židé začali do své historické domoviny ke konci 19. století vracet. Už po několik generací tam ale žili Arabové. Přistěhovalectvím se postupně měnil poměr obyvatel. Objevily se první nepokoje a vzrostl extremismus na obou stranách. Došlo k vyvraždění arabské vesnice u Jeruzaléma, tisíce Arabů ze strachu prchlo, čímž vznikl problém uprchlíků.

OSN řešilo situaci rozdělením Palestiny na židovský a arabský stát. Židé podle něj roku 1948 vyhlásili stát Izrael, Arabové však byli proti. Situace se vyhrotila ve válku o nezávislost, ve které Židé zvítězili a získali větší území než jim plán OSN přisuzoval. Stát palestinských Arabů nevznikl vůbec, jeho předpokládané zbylé území zabral Egypt a Jordánsko.

Okolní arabské státy nebyly z existence Izraele nadšení. Napětí se v roce 1967 vyhrotilo v Šestidenní válku, ve které Izrael opět zvítězil a zabral i území Západního břehu a Pásma Gazy. Tam se začali stěhovat židovští osadníci, z nichž někteří se chovají radikálně. Palestinci na těchto územích žijí pod vojenským i civilním dohledem. Jejich životní úroveň ani výhledy nejsou dobré. Z tohoto podhoubí vyrostly civilní i militantní organizace, z nichž některé páchaly teroristické činy, a to zejména v zahraničí (Organizace pro osvobození Palestiny s podsložkou Fatah, kterou řídil Jásir Arafat).

Došlo k dalším válkám s okolními státy (Jom-Kippur, invaze do Libanonu). Konflikt i teroristické činy se ale postupně překlopily spíše ve vnitřní problém Izraele a Palestiny (Gazy a Západního břehu). Palestinská frustrace se projevila v několik let trvajících intifádách (povstáních). V první z nich používali Palestinci převážně lehké zbraně, v druhé už i rakety a taktiku sebevražedných útoků na civilisty, ty nejbrutálnější činy páchali členové nových radikálních palestinských organizací Hamás a Palestinský islámský džihád. Rovněž izraelská vojenská reakce byla velice tvrdá.

Jako závěr z druhé intifády se Izrael rozhodl postavit bezpečností bariéru kolem celého Západního břehu z plotů a zdí. Porušil tím mezinárodní právo a zabral další území Západního břehu, teroristických činů ale ubylo.

Mezitím v 90. letech probíhala mírová jednání. Největším průlomem byly smlouvy z Osla, které mj. předaly malou část Západního břehu pod palestinskou správu (Area A – velká města). Zmrazení jednání přinesl atentát židovského extremisty na izraelského premiéra, který byl v jeho očích příliš ochotný ke kompromisům s palestinských lídrem Arafatem.

V roce 2005 stáhl Izrael osadníky z Gazy, výstavba osad na Západním břehu pokračuje dál. V palestinských volbách z roku 2006 překvapivě zvítězil radikální Hamás nad Fatahem a ujal se vlády v Gaze, která se zradikalizovala. Izrael zareagoval její blokádou, čímž se zhoršuje životní úroveň běžných lidí. Západní břeh řídí Fatah a v Palestině tak existuje dvojvládí. Hamás se snaží prosadit svou vůli odstřelováním izraelských sídel v okolí Gazy nebo únosy izraelských vojáků. Jednou za čas se situace vyhrotí ve vojenskou izraelskou operaci, kterou provází intenzivní střelba raket Hamásem. Naposledy se tak stalo v létě 2014.

Palestinská ztráta území 1946 - 2010

Palestinská ztráta území 1946 – 2010

Výhled

Situace je dost na mrtvém bodě. Neusnadňuje ji ani dvojvládí v Palestině. Fatah, který se jeví jako lepší partner, nemá kontrolu nad celým územím a sílu přesvědčit radikály z Hamásu.

Nicméně mluví se o dvou řešeních:

Dva státy

Izraelský a palestinský. Problémem jsou statisíce židovských osadníků na Západním břehu, kteří se budou k odchodu těžko přesvědčovat. Zároveň má Izrael obavu, že by následoval scénář jako po stažení z Gazy, kde se vlády ujal radikální Hamás. Pokud by ovládl i Západní břeh, území Izraele by se stalo nebránitelné proti raketovým útokům.

Jeden stát

Židé i palestinští Arabové by se stali občany se stejnými právy. Nicméně Izrael vznikl jako židovský stát, který je ve své podstatě exkluzivní. Židé za něj dlouho bojovali a je fikcí si myslet, že by se jej vzdali. Zejména tedy jejich pravicová složka. Mohlo by se stát, že demografii bude proti nim a stanou se zase menšinou.

Ani jedno řešení tedy nevypadá vysoce pravděpodobně, pokud nedojde k zásadnímu průlomu. Izrael je silný v kramflecích, má podporu USA. Palestinská území se výstavbou osad stále zmenšují. Pokud to tak půjde dál, budou Palestinci Chomskyho slovy postupně “vyhnívat” v neustále menších a uzavřených zónách. A jak víme z předchozího vývoje, dlouhodobá frustrace vedla již k dvěma povstáním (intifádám).

Co opravdu nepochopím, je pokračující výstavba židovských osad na Západním břehu. Mění tam poměr obyvatelstva s tím, že někteří lidé jsou si rovnější, což nikdy nebylo dobré. Část z nich je vysoce rasistická, přitom nezřídka velmi inteligentní. Argumentují Biblí a její historickou správností. Ano, vyrostl jsem v úplně jiném prostředí, ale pro mě je to pořád jen jeden zdroj, který je částečně mytologický. Vnímám třeba nároky židovských rodin, které po staletí žily v pro ně svatém městě Hebron, ale většinou je to úplně jiný příběh. Tito lidé hrají na nótu mezinárodního boje proti Islámu, a tím ospravedlňují své činy na Západním břehu. Buď nevidím ten větší obrázek jako oni nebo je to prostě od základů špatně.

Radikální židovští osadníci jsou pro mě stejně jako Hamás největší překážkou míru v Izraeli a Palestině. Přestože jsou tyto skupiny ideologicky úplně jinde, jsou za jedno v tom, že kompromisní řešení nejsou možná.

Potkal jsem spoustu skvělých Palestinců i Izraelců. Neshodnou se možná úplně na všem, ale jsou schopni spolu pracovat, vlastnit byznys, zajít na kafe. Přál bych si, aby oni byli těmi, kteří utváří budoucnost téhle země. Mnozí se o to aktivně snaží. Je jim jasné, že se musí zlepšit životní podmínky v Gaze a na Západním břehu, aby si tam děcka měli kde hrát a sportovat a chtěli se stát něčím lepším než bojovníkem proti zlému Izraeli.

Zároveň by nebylo od věci, aby se běžní Izraelci mohli zajet podívat na Západní břeh a zjistit, jak to tam vypadá. Na kafe do Betléma nebo Ramalláhu si se svými izraelskými kamarády prostě nezajedu a Západní břeh paradoxně znám po roce pobytu mnohem líp než oni.

Bohužel tohle jsou všechno věci, které trvají dlouho a člověk hned nevidí hmatatelné výsledky. Mezitím se většinou zjeví nějaký pošahaný člen Hamásu nebo osadník, někoho unese anebo zavraždí, zapíše se do historie a zničí mravenčí práci ostatních.

Přesto moji kamarádi z obou táborů říkají: „Takhle země je sice nemocná, ale tady se cítíme doma a chceme žít“.  Doufám, že oni budou tou změnou, kterou v Izraeli a Palestině chtějí vidět. Jako Maoz a Suraida, kteří společně otevřeli hostel v Nazaretu nebo Neta a Ahmed, co vybudovali hostel v Jisr az Zarqa a učí místní, co všechno mohou pro turisty připravit (například lekce surfingu). Anebo Sammy a Ibrahim. Ti zase dělají certifikaci podniků, které jsou proti vyhrocování židovsko-arabského násilí.

Hlavní zdroje kromě vlastního pozorování a desítek rozhovorů:

Pokud neuvádím jinak, data jsou většinou převzatá z knih Marka Čejky.

Write a Comment

Comment