in dojmy

Tento způsob léta v Izraeli zdá se mi poněkud nešťastným

Z izraelského léta jsem měl obavy. Kvůli vedru, kterým mě strašili spolupracovníci i průvodce Lonely Planet. Když jsem v červnu psal domů, že už tady opravdu začíná být horko, ještě jsem si neuvědomil, jak dvojznačná má zpráva byla. Letní sezóna tradičně láká davy turistů, na což jsem se taky dvakrát netěšil. Letos je všechno jinak, ale radost z toho nemám.

Potom, co se poprvé rozezvučely protiraketové sirény v Tel Avivu a Jeruzalémě a my pospíchali do krytů a sklepů, jsem sepsal svůj první příspěvek. Byl druhý den pozemní izraelské vojenské operace v pásmu Gazy. Teroristi z Hamásu odpovídali raketami, jejichž naprostou většinu ale zastavil izraelský protiraketový systém. První jeruzalémskou sirénu jsem bral trochu jako atrakci, při těch telavivských už mi mírně klepalo, zvlášť když zrovna přijely na návštěvu mamka se ségrou. Nicméně vypadalo to tak, že jakmile asi jednou za den zazněla siréna, běželi jsme do úkrytu, a pak se v poklidu vrátili ke kávě a lehátku na pláži jako všichni ostatní.

V předchozím postu jsem si dělal lehce srandu z toho, že tady bude přes léto volněji než obvykle. Neviděl jsem tehdy zdaleka tak daleko jako moji izraelští kolegové, kteří podobné situace v minulosti zažili a měli oprávněný strach z dalšího vývoje.

Vedlo to zatím ke stovkám mrtvých Palestinců, většinou civilistů, desítkám mrtvých izraelských vojáků, většinou dvacetiletých kluků, a taky k divné náladě.

Pár kamarádů bylo povoláno do armády jako rezervisté. Nejsou přímo v bojích, dělají různé pomocné práce v okolí Gazy nebo v Beerševě. Některé vidíme jednou za čas v uniformě, když dostanou opušťák, některé vůbec. Znám i pár lidí, kteří mají někoho z rodiny nebo kamarádů přímo v Gaze. Nitzan, jeden z majitelů Abraham Hostels, mě minulou středu pozval na večeři k sobě domů. Pamatuji si, co mi říkal v květnu na Den izraelské nezávislosti:

Je mnohem těžší být otcem vojáka než sám sloužit v armádě. Kdysi jsem doufal, že mé děti už se vojně vyhnou.

Jeho syn teď řídí tankovou jednotku v Gaze. Zrovna ve chvíli, kdy jsem do sebe soukal špagety jim zavolal po třech týdnech, kdy o něm neslyšeli. Tu radost v očích a hlase si asi dokážete představit, nevím jak těch 21 předcházejících dní a nocí bez jediné zprávy.

Říkám si, že by mě měl někdo štípnout, jestli jsme stále v 21. století.

Jak napsal v nadsázce jeden kamarád: „Můj Facebook měl teď být plný opálených koček v bikinách a ne zpráv o násilí. To Hamásu nezapomenu.“ Ruší se spousta akcí a koncertů, o všem se teď uvažuje, jestli to není neuctivé a jestli je vlastně OK jít se někam bavit. Zažil jsem i rozchod holky s klukem kvůli úplně odlišnému pohledu na operaci v Gaze. O konfliktu tedy v reálu nevíme, a přece je všude kolem. Musím zaklepat, že sirénu jsem neslyšel víc než dva týdny. Občas nám někdo zvenčí pogratuluje, jak jsme stateční, že v zemi zůstáváme. Jako posledně operátorka letecké společnosti Lufthansa mé německé kamarádce, která si přerezervovala odlet z Tel Avivu až na konec srpna.

Prosím, stále se cpeme hummusem a falafelem, chodíme házet frisbee a hrát fotbal do parku, pijeme víno na baru. Ne, necítíme se o nic statečnější než před dvěma měsíci. Ano, život běží normálně i když válku v Gaze si jako normu nepřeje vůbec nikdo.

Tohle se bohužel často ztratí někde v překladu. Spousta lidí v zahraničí si při sledování záběrů bombardování Gazy v hlavě nastaví rovnítko, že stejné je to v celém Izraeli. Opravdu ne. Turisté po naprosté většině země cestují bez omezení a ohrožení.

Když operace začala, hostel byl plný lidí. Jakmile se rozezvučela siréna, všichni se společně schovali ve sklepě a pak se zase sešli na baru. Organizovali jsme přednášky o aktuální vývoji. Lidi měli možnost bezplatně stornovat pobyt skrz výjimečnou situaci, drtivá většina ale zůstala. Říkal jsem si, že se nic moc neděje. Jenomže on je sakra rozdíl rozhodovat se, jestli v zemi nadále zůstat na základě toho, co sám vidím a prožívám, než se z tepla domova zvednout a letět někam, kde to podle informací z médií bezpečně rozhodně nevypadá. K tomu si přidejte sestřelení letadla na Ukrajině a naskakující asociace a vykřičníky:

„V Izraeli odpalují rakety + některé aerolinky už pozastavily lety= tam by teď letěl jen blázen.“

Ani se není co divit, že v době, kdy klasicky musíte rezervovat pokoj několik týdnů dopředu, je hostel poloprázdný. Přetlak na baru a živá atmosféra jsou pryč. To ještě
mluvíme o Jeruzalémě, hlavním cíli turistů v Izraeli.  Třeba v Nazaretu hosty počítají na prstech jedné ruky. Dobrovolníci, kteří tam pomáhali utvářet ducha hostelu, jsou do jednoho pryč.

Najednou teď vidím lidi, kteří mě svou skvělou prací poslední měsíce inspirovali, bez turistů, které by mohli hostit. Makají na 110%, ale jednou za čas je srazí opakující se vyhrocení konfliktu. Vzhledem k tomu, jak se tahle operace táhne, to vypadá na dosud největší prověrku (viz příspěvek Maoze Innona). Všichni si přejí, ať to co nejdříve skončí a mohou se odrazit ode dna. Na druhou stranu mají strach, že dohoda bude polovičatá a brzy se bude něco podobného bude zase opakovat. Snad se jednou dočkáme časů, kdy vyhrocení konfliktu v Gaze jednou za pár let, nebude bráno jako něco s čím se počítá. Sakra bych jim to všem přál.

 

 

První příspěvek na Facebooku o situaci z 9.7.2014

 

Příspěvek Maoze o dopadu konfliktu na jeho hostel v Nazaretu

Write a Comment

Comment